Šance - Láska

„Hermiona nepřijde?“
Všichni rázem ztichnou, jako by najednou uhodilo. Mám nepříjemný pocit, že se něco stalo. Něco zlého, co mi snad mělo zůstat skryto. Bojím se!
Konečně prolomí ticho taťka: „Víš, Rone,“ začíná opatrně: „Ona se ztratila.“
Užasle na něho zírám.
„Ztratila?“
„Asi před třemi dny. Nejdřív jsem si mysleli, že odjela domů. Že jí třeba psali rodiče, nebo tak. Bylo to od nás velmi pošetilé! Právě ona tě nejvíc postrádala. Ale asi se nám ta myšlenka zkrátka líbila víc, než pravda. Všichni jsme měli tak velký strach o tebe, že nikdo neměl čas zaobírat se tím, že se nám ani ona celý týden neozvala. Teprve dnes ráno nám došlo, co se asi stalo. Pátrala po tobě na vlastní pěst a …“ nenechám ho radši doříct větu.
„Musíme ji okamžitě najít!“ křičím na celou rodinu, která jako by spala.
„Nemysli si, že po ní nepátráme, ale uvědom si, že může být kdekoliv!“ snaží se Bill skrýt strachem se chvějící hlas přehnaně hlasitou odpovědí.
„Tebe jsme vlastně našli úplnou náhodou!“ přizvukuje mu Charlie, aby mě trochu vrátil do reality.
Najednou se ze zahrady ozve dutá rána. Všichni se otočíme směrem,odkud se ozvala. Blíží se k nám poslíček z ministerstva kouzel. Ten nám tu teď ještě chyběl. Když vstoupí do domu, všichni užasneme. Ten, kdo taťkovi podává zapečetěnou obálku je Percy.
„Mám tady pro vás něco od Svatého Munga. Měl jsem cestu kolem, tak mi to šoupli, ať se u vás cestou zastavím,“ řekne jakoby mimochodem a má se k odchodu, když koukne na mě.
„Tak ty už jsi doma?“ zeptá se, otočí se na podpatku a odejde. Nic víc. Tři strohé věty a můj drahý třetí bratr se odporoučí kamsi do neznáma. Mamce je do pláče, zbytek bratrů jen zavrtí hlavou, Fleur raději dělá, že se nic nestalo a Harry s Ginny si pohrdlive odfrknou. Taťka celou záležitost hodí za hlavu a otevře dopis z nemocnice. Při čtení se jeho výraz mění od úlevného, přes znepokojený, naštvaný až k vyděšenému. Dá dopis mamce, která prodělá podobnou změnu, jako on a velice stroze nás všechny pošle spát.
Bill mě nese do pokoje a Harry s Ginny si vydupou, že můžou zůstat přes noc u mě. Taky bych strašně rád věděl, co je v tom dopise. Taťka se netvářil vůbec nadšeně, když to četl. Dokonce by se dalo říct, že smrtelně zbledl. Škoda, že se ten návrat domů takhle pokazil. Nejen, že se kvůli mně málem zbláznila celá rodina, ale Hermiona se dokonce ztratila! Šla mě hledat a merlinví, kde skončila! Je mi do pláče!
„Dobrou noc, Rone,“ dává mi Ginny pusu na tvář a objímá mě. Docela zněžněla od té doby, co chodí s Harrym. Skoro mu ji závidím.
„Dobrou, Ginny,“ oplácím jí polibek a usměju se. Dnešek by mohl být tak krásný, kdyby mi pomyšlení na mou lásku netrhalo srdce na cáry.
Za chvilku už má sestra pravidelně oddechuje vedle mě. Ještě štěstí, že dvojčata tak pěkně ovládají zvětšující kouzla. Jinak bychom se všichni tři na moji malou postel těžko vešli. Nějak nemůžu spát. Civím do stropu, myslím na Hermionu a chce se mi strašně brečet.
„Rone?“ ozve se vedle mě Harry tiše.
„Hm?“
„Jak ti je?“
Nedokážu odpovědět. Začínají se mi chvět ramena, po tváři se mi koulí první slza. Víc Harry nepotřebuje vědět. Nic neříká, jen mě pevně obejme. Přesně tohle potřebuju. Brečím sice jak želva, ale zároveň se mi nesmírně ulevuje. Kdyby mě takhle držel aspoň než usnu.
„Je ti líp?“ ptá se Harry a maličko se ode mě odtáhne, aby mi viděl do tváře.
Zavrtím hlavou a hned zase svůj červený, uplakaný obličej zabořím do jeho hrudníku. Pohladí mě po vlasech a už se na nic neptá. Prostě mě jenom pevně obejme a poskytne mi pocit bezpečí, jaký jsem už hodně dlouho nezažil. Najednou se mi chce strašně spát. Kéž bych se zítra probudil a zjistil, že kromě těch dvou u mě leží ještě někdo. Někdo nádherný, hnědooký, s vlnitými kaštanovými vlasy a den ode dne kouzelnějším úsměvem.